Na jaře v roce 2002 mne z práce na zahrádce vytrhl zvonek. Za dveřmi stáli Jaroslav Drbohlav a Martin Kozák a hned u dveří na mne „vybalili“, zda jsem spokojená s vývojem v Duchcově a co bych říkala tomu, kdybychom se pokusili sestavit kandidátku a pokusit se o úspěch v podzimních komunálních volbách. Ani jsem se dlouho nerozmýšlela a souhlasila. Podařilo se nám sesbírat potřebný počet podpisů duchcovských občanů, což je podmínka pro účast v komunálních volbách, pokud nechcete kandidovat pod hlavičkou nějaké v ČR zaregistrované politické strany. Duchcovské zastupitelstvo je již dlouho jednadvacetičlenné a stejný počet tedy může obsahovat kandidátka. Nám se podařilo sestavit jen jedenáctičlennou kandidátku, protože jsme nechtěli zapsat na kandidátku rodinné příslušníky jen proto, abychom dosáhli maximálně možného počtu kandidátů. Přesto, že jsme se nízkým počtem zastupitelů ve volbách znevýhodnili a neprováděli jsme žádnou volební kampaň, podařilo se nám hned v prvních volbách získat tři mandáty.

Po další čtyři roky jsme se v zastupitelstvu snažili některé věci zvrátit či změnit. Po ty čtyři roky jsme byli osamocení bojovníci, kteří se s žádnými dalšími zastupiteli nespojili a nevytvořili opoziční platformu. Ani my tři, jako zastupitelé za Šanci pro Duchcov jsme se s Jardou i Martinem při mnohých hlasováních neshodovali, spojoval nás ale společný vztah k Duchcovu, odpor k autoritářským, neekonomickým rozhodnutím i ochota, věnovat svůj volný čas ve prospěch města. A snad se nám dařilo, protože po čtyřech letech jsme byli schopni sestavit plnou kandidátku a opět bez volební kampaně jsme dosáhli na celkem pět mandátů. Naši trojici obohatila na další čtyři roky tehdy jednadvacetiletá Pavla Drvotová, nabitá mladistvým elánem, energií a ideály, a rozvážný Václav Mazáč. V tomto volebním období jsme se pro práci v opozici spojili se zastupiteli za ODS. Pravidelně jsme se před jednáními zastupitelstva scházeli, probírali materiály, tříbili názory. Nikdy jsme se nepokoušeli o společný postup, nenutili jsme nikoho z nás hlasovat jednotně. Vždy se nám dařilo respektovat názory druhých a v diskuzích najít řešení. Někdy jsem já přesvědčila ostatní, někdy oni přesvědčili mne. A někdy jsme sice diskutovali, ale nakonec jsme společnou řeč nenašli a hlasovali každý jinak. V zásadních věcech jsme se ale shodovali. Zlobil nás především stav duchcovských Technických služeb, stav mnohých městských nemovitostí a dle našeho názoru laxní přístup Městské policie k problémům ve městě. Trápil nás stav starého duchcovského nádraží (tehdy v majetku Správy železniční a dopravní cesty) i chátrající budova polikliniky, kterou město získalo za symbolickou jednu korunu. Uvědomovali jsme si, že to, co je na Duchcově cenného, to je ta zanedbávaná historická část města a shodovali jsme se v tom, že názor tehdejšího starosty na výhodnost nahradit historické domy „paneláčky“ je nehoráznost.

V dalším volebním období, poté, co jsme získali opětovně pět mandátů (Pavlu Drvotovou, která v té době plánovala svatbu, vystřídal Zděnek Burda, zbytek naší sestavy se nezměnil – Jaroslav Drbohlav, Martin Kozák, Václav Mazáč a já), jsme se rozhodli zkusit razantněji ovlivňovat dění v našem městě a sestavit koalici, která by nám dovolila přerušit vládu KSČM na duchcovské radnici. K tomu jsme uzavřeli koaliční smlouvu s ODS, TOP 09 a ČSSD a já nakonec zasedla do starostovského křesla.

Následující čtyři roky byly pro mne velice zvláštním obdobím a nádhernou životní zkušeností. Ukázalo se, že ani naše nasazení nic neznamená při střetu s „politicky zdatnými“ jedinci, kteří dokáží s názory lidí manipulovat, kteří umějí a neštítí se věci zkreslovat či záměrně zkresleně interpretovat. Zažili jsme „hru o záchranu duchcovské nemocnice“, kdy se nakonec ukázalo, že „nepřítel“ není mimo nemocnici, že zdravotní pojišťovny jen přistoupily na požadavky vedení nemocnice, nikoliv že by se cíleně snažili nemocnici zlikvidovat, že uměle vytvářený problém jen zastíral větší problémy ve vedení společnosti, provozující nemocnici. Zažili jsme „hru na boj o záchranu duchcovské střední školy“, aby nakonec mnozí pochopili, že šlo spíše o osobní zájmy některých, než o budoucnost duchcovského gymnázia.

A nakonec se Duchcov rozpohyboval pochody, během kterých se vykřikovalo, deklamovalo cosi o „cikánech do práce“, házely se dlažební kostky na policisty a pod okny mého bytu se střídali příslušníci menšiny s příznivci nejmenované politické strany a pokřikovali na mne stejné hovadiny. V té době se s oblibou po Duchcově šířily „zaručené“ informace o tom, se kterou pochodující skupinou jsem byla viděna, kterou podporuji (ze svého i z městských finančních prostředků), se kterou sympatizuji. Zdálo se, že jen malá část lidí je ochotna pochopit, že lidi dělím na slušné a na lumpy, že mám stejně málo v oblibě házeče dlažebních kostek na policisty, jako romskou rodinu, mlátící své sousedy.

A do toho jsem se pokoušela najít záchranu pro kostel Zvěstování Panny Marie na duchcovském náměstí, bojovala s názory Agentury pro sociální začleňování, pokoušela se spřátelit RWE a SČVK pro společnou investiční akci v historické části města, změnili jsme vedení Technických služeb a Městské policie, podporovali jsme snahu o vybudování dialyzačního centra v duchcovské nemocnici, pomáhali jsme obnovovat historický bytový fond (např. záchranou budovy bývalé tiskárny, kde dnes sídlí městská policie), hledali jsme využití pro bývalou polikliniku i investora pro bývalé nádraží. Nastavili jsme pravidla pro veřejné zakázky a přes zvýšenou pracnost trvali na výběrových řízeních i zvěřejňování všech výběrových řízení i uzavřených smluv. Konečně se podařilo prosadit opravu duchcovského hřbitova, vnést určitý řád do oprav chodníků ve městě a zavést spolupráci městské i státní policie i pozitivně zviditelnit naše město zapojením do festivalu animovaného filmu Anifest nebo do projektu Moře klidu.

V roce 2014 se Šance pro Duchcov transformovala v politické hnutí. Důvodem nebyla touha se zapojit do parlamentních či evropských voleb, důvod byl naprosto prozaický. Tato transformace pro nás znamená, že před komunálními volbami již nebudeme muset obcházet duchcovské občany s podpisovými archy. A přestože jsme opět nerozdávali po městě letáky, balónky a bonbóny, ani jsme nešířili lži a nešpinili ostatní kandidující, získali jsme opět pět mandátů. Výsledek voleb byl ale pro nás patový. Šance pro Duchcov z principu odmítá koaliční spolupráci s KSČM i DSSS. Přestože bylo evidentní, že ani spolupráce s ČSSD není pravděpodobná, pokusili se zástupci Šance pro Duchcov s touto politickou stranou o sestavení koalice jednat. Od počátku ale bylo evidentní, že duchcovská ČSSD má blíže ke KSČM a DSSS a tak jsme zase v opozici.

Opět se scházíme před jednáním zastupitelstva, tentokrát se zastupiteli za ODS, Duchcov – město rovnosti a TOP 09, opět diskutujeme a porovnáváme své názory. Jen trošku smutně sledujeme, jak se změnila směrnice o veřejných zakázkách a zaniklo zveřejňování výběrových řízení a uzavřených smluv. Baví nás poslouchat, že jsme prohráli volby a proto jsme zatrpklí. My jsme totiž žádné volby neprohráli. Udrželi jsme stejný počet mandátů do duchcovského zastupitelstva a neudělali jsme pro nějaké posty či osobní prospěch nic, za co bychom se měli stydět.